Jdi na obsah Jdi na menu
 


                                       Italové 

 

p1000469.jpg

 

 

 

 Míša

 

 

 

Byla jsme docela malá kočičí miminka. Spali jsme u maminky v pelíšku a pili její dobré mlíčko. Doposud jsme si mysleli, že svět je krásný a lidi jsou hodní. Jen několik málo dní jsme měli otevřená naše malá modrá očka. Neuměli jsme nic jiného, než pít maminčino mlíčko, když nás zlý člověk strčil do klece na ptáky, naložil do auta a pohodil i s klecí na okraj pláže v Martinsicuro v Itálii. Asi si myslel, jak je chytrý a dobrý, když do klece přidal ještě misku s mlékem. Tím umlčel svoje svědomí a klidně odjel. Byli jsme zmatení a vystrašení. Zanedlouho jsme dostali velký hlad. Ze všech malých kotěcích sil jsme zoufale volali naši maminku, která nás už jistě hledala. Byli jsme ale  daleko od  ní i od lidi. A najednou přeci někdo touto zapadlou částí pláže procházel. Křičeli jsme, co nám síly stačily. A tak jsme byli vysvobozeni. Ujali se nás lidé, přesto, že vůbec nevěděli, co s námi udělají, neboť bydleli 1200 km od našeho domova a dělily nás dvoje hranice. Vzali nás tedy na hotel a  tak začal náš nový život. Neuměli jsme jíst ani pít, natož se vyčůrat a vykakat. Ještě štěstí, že naši zachránci měli s kočičími miminky zkušenost. V autě se taky našla injekční stříkačka, kterou nám dávali do tlamiček mlíčko. Měli jsme velkou chuť žít a tak jsme se snažili. Za několik dní už jsme se pomali začali stavět na naše malé nožky. Jenže-blížil se čas odjezdu z dovolené. Co s námi? Přes hranice se zvířata vozit nesmějí a my jsme navíc byli a stále jsme dost ukřičení. Jsme přeci Italové, tak jsme hluční. Bylo rozhodnuto, pojedeme na nejdelší kočičí cestu. Naše nová máma nás strčila pod tričko a ani jí nevadilo, že jsme samá bleška a v ouškách máme svrabíky. Tam nám bylo dobře a nekřičeli jsme. Ale jen do té doby, než jsme dostali hlad. To se muselo zastavit a krmit. Před hranicemi jsme se napapali a máma nám řekla, že na hranicích jsou páni, kteří nás nesmí slyšet, proto musíme být ticho. Byli jsme malí, ale přesto jsme tomu porozuměli. Na obou hranicích jsme byli zcela potichoučku. Naše máma byla strachy zpocená, ale rozhodnutá nás za žádnou cenu nedat a ochránit nás. Cesta byla dlouhá, celý den a část noci jsme se drkotali, ale my se nebáli, byli jsme šťastní, že máme jídlo a lidské teplo. Když jsme dojeli do nového domova, moc jsme se radovali. Ani jsem netušili, že tam na nás čeká ještě kočičí maminka Jůlinka a kočičí tatínek Čičánek. Ihned se nás ujali a vzorně o nás pečovali.

 

julinka.jpg 

 

 

Maminka Jůlinka

 

 

 

Vyrostli z nás překrásní Italové. Na Jůlinku a Čičánka už jen vzpomínáme, odešli do kočičího nebe. Dostali jsme jména Linduška a Míša. Jo, a naučili jsme se i česky.

 

 Linduška

 

 

kopie---p1050706.jpg

 

 

   

 

 

 

p1070032.jpg

 

 

 

 

 

 

p1050001.jpg