Jdi na obsah Jdi na menu
 


 p1010067.jpg

                                                                                              

 

 

O síle kocourka Mourka

 

 Když jsem se "znovu narodil", dostal jsem jméno Mourek. Podle svého zbarvení - bílá s mourkováním.

 

Předtím jsem žádné jméno neměl a žil jsem nelehkým životem nekastrovaného, potulného kocoura, věčně hladového a  s jedinou velkou starostí - zplodit co nejvíce koťat a v mezičase sehnat něco k snědku. Tomuto záměru jsem obětoval téměř všechno. Veškerý svůj čas, část levého ucha a málem i život, nebýt jedné diskotéky. 

Bylo jaro, začala sezóna a já byl zamilovaný. Vydal jsem se tedy za svými láskami jako každou noc. Byl jsem odhodlaný porazit všechny svoje soupeře, byť by mě to stálo další část ucha a svoje nelehké úkoly splnit. Měl jsem samozřejmě naspěch. Přeběhl jsem zahradu, příkop a silnici. Vlastně skoro bych přeběhl silnici, kdyby mě nesrazilo auto. Dostal jsem ránu. Tak velikou, že jsem se několikrát ve vzduchu otočil, než jsem znovu bezvládně dopadl na zem. Hlavou se mi mihly všechny krásky, které na mě jistě čekaly a  potom se mi v hlavě rozprostřelo velké prázdné NIC. Nikdy jsem nevěděl, jak vlastně smrt vypadá. Teď už tuším. Až za čas jsem pochopil, co všechno se stalo.

Za autem, které mě chtělo poslat  do druhého světa, jelo auto další. Jeho řidič mířil na diskotéku. Když viděl, co se stalo, zastavil. Zvedl ze silnice moje bezvládné tělo. Můj tep i dech byl neznatelný. Naložil mě do auta a odvezl domů. Tím mi vlastně zachránil život a stal se mým nejmilejším dvounožcem. Předtím jsem s žádným člověkem nekamarádil. Bál jsem se lidí, protože mě vyháněli, když jsem loudil jídlo, nebo když jsem se k nim chtěl schovat před zimou a deštěm. Stal jsem se plachým. Přivezl mě domů, kde byl ještě jeden dvounožec, kterého jsem později adoptoval a uznal za svoji lidskou kamarádku. 

Zpočátku to vypadalo,  že už běžím po krásné louce, potom jen přeskočím potůček a budu před bránou kočičího nebíčka. 

Nikdo netušil, že jsem velký bojovník a rozhodně se nechystám tak snadno se vzdát, natož umřít, i když to tak vypadalo. Moje srdíčko stále slabě bilo. Odjeli jsme  k doktorovi. Když jsem se za dva dny probudil, byla stále tmavá noc. Neviděl  jsem svoje oholené přední packy. Jen jsem cítil, že z jedné nožky mi vedla hadička někam vzhůru a tou proudila do mého těla tekutina, která mě pomalu  přiváděla zpátky k životu. Cítil jsem, že ležím na klíně dvounožce a cítil jsem lidské ruce. Lidské ruce, které jsem dosud poznal, byly zlé,  rozdávaly rány a ubližovaly. Moc jsem jich bál.  Tyto ruce však byly jiné. Prvně jsem poznal slastné pohlazení po kožíšku. Kočičí zákon číslo 1 mi však velel - nikomu nevěř a rychle uteč. To jsem také chtěl. Jenže moje tělo bylo slabé a stále mě obklopovala ta divná nekončící černá noc. Jen matně jsem viděl nějaké obrysy. Doktor říkal, že moje oči jsou zdravé, ale rána do hlavy porušila zrakové centrum. A tak moje noc zřejmě nikdy neskončí, jen snad bude někdy jasnější.

Dostával jsem tabletky a za několik dní jsem se zbavil i své hadičky. A protože jsem kocour bojovník, začal jsem jíst a zkusil jsem se i posadit. Podařilo se. Začal jsem sílit a bylo mi lépe. Jen ten strach z lidí mě stále doprovázel. Tajně jsem plánoval svůj útěk a jednou, když už všichni spali, jsem sebral všechny svoje síly a vyskočil malým okýnkem. Byl jsem znovu svobodný  a bylo to fajn. Schovával jsem se na zahradě u domu, kde mě zachránili a jen večer chodil na jídlo do zahradní misky pro toulavé  plaché kočky. Chtěl jsem na všechno zlé zapomenout a stát se znovu nezávislým divokým kocourem i přesto, že moje noc ve dne sice byla světlejší, ale stále nekončila a noci jsem neviděl téměř nic. Ale nějak se mi zapomenout nedařilo. Vzpomínal jsem na ruce, co tak krásně hladily a nosily misky s jídlem, jaké jsem nikdy dříve nejedl. A taky na ruce, co mě zvedly ze silnice a odnesly do bezpečí. Ze svého úkrytu na zahradě jsem pozoroval svoji budoucí lidskou mámu, vzpomínal na její hladící ruce a hlas a pomalu sbíral odvahu. A jednou jsem se odhodlal. Šla po zahradě a já pomaličku za ní. Srdíčko mi tlouklo jako o závod, když jsem za ní bázlivě cupital. Byl jsem stále ve střehu a připravený k útěku. Za svoji velkou odvahu jsem dostal  misku s jídlem a velikou pochvalu. Takto jsme společně chodili po zahradě celé léto každý večer a já v ní našel svoji lidskou kamarádku. A našel jsem i kočičího kamaráda - bílého kocourka Bertíka. Jeho oči byly zdravé a bystré a dokázaly vidět za nás oba. Obrys bílého Bertíka jsem viděl i v noci. Stali se z nás nerozluční kamarádi. Chodili jsme spolu na noční lovecké výpravy a dělili se o ulovené myši. Ve dne jsme společně spinkali nebo skotačili a navzájem si čistili kožíšky. Bylo mi fajn. Měl jsem lidské i kočičí kamarády, ke kterým jsem se velice upnul a taky moje bříško už nebylo stále hladové.

Krásné léto však skončilo, přišel podzim a potom zima. Černé noci byly stále delší. Všechny kočky, které v domě bydlí, vycházely ven stále méně častěji a

většinu dne zůstávaly v domě, kde bylo teplo. Seděl jsem před domem,  sněhové vločky mi padaly na kožíšek a já bojoval svůj vnitřní boj s nedůvěrou k člověku. Přišel Bertík a já z jeho kožíšku cítil teplo a taky závan nějakého masíčka, které se pro nás vařilo. "Už se, chlape, seber. Myslel jsem, že jsi kocour bojovník. Tak tu neseď a pojď. Ukážu ti, jak se chodí kočičím průlezem," řekl Bertík. Zastyděl jsem se a bylo rozhodnuto. Šli jsme bok po boku. Bertík strčil čumákem do klapky a prošel  průlezem do domu. Udělal jsem to samé. Ani to nebylo tak těžké. Uvnitř bylo krásně teplo a to jídlo, co jsem cítil, bylo už  v miskách. Najedl jsem se a zalezl za Bertíkem do košíku. Ukončil jsem jednu životní etapu, kdy z kocoura divokého se stal kocour  domácí.

Obrazek

 

 

 

 

 

     

 

 

 

    

 

Kocour vděčný a šťastný a stále Bertíkovi v patách.

Až jednou se naše cesty navždy rozdělily a můj Bertík, sluníčko, které mi svítilo  v noci, zhaslo. Při jedné naší noční vycházce jsem  po zvuku poznal, že mě Bertík vede směrem k silnici. Nešel jsem dál, zůstal jsem přikrčený na zahradě, protože silnice se moc bojím. Čekal jsem na Bertíka dlouho. Už bylo ráno, když jsem se sám vracel domů. Bertík stále nešel a já netušil, že projíždějicí auto  Bertíka  srazilo a zabilo. Stále jsem na něho čekal. Nemohl jsem uvěřit, že by mě nechal samotného tak dlouho v  mé černé nekončící tmě.

Celé dva dlouhé  měsíce jsem vytrvale seděl u dveří a věřil, že jednou přeci jen musí přijít. Byl jsem stále smutnější a ani to dobré jídlo už mi nechutnalo. Přestal jsem jíst a chtěl jsem za Bertíkem. Jezdili jsme  k doktorovi, protože jsem onemocněl. Moje lidská kamarádka byla smutná, když viděla, jak chřadnu a že mi nemůže pomoct.  Teď  bylo jen na mě, abych  v sobě našel  sílu k životu bez Bertíka a naučil se spoléhat jen na svoje špatné oči. Už bylo jasné, že Bertík nikdy nepříjde a že to musím zvládnout sám. Nechtěl jsem, aby se moje lidská kamarádka trápila. A i když to bylo moc těžké, nevzdal jsem se. Sáhl jsem až na dno své malé kočičí dušičky a našel velkou kočičí sílu. K novému životu, po boku člověka - své lidské kamarádky. 

A věřte, i když se Vám bude zdát, že už nemáte sílu jít dál, že musíte sáhnout až na dno,  tu sílu najdete tak, jako jsem ji našel já.

p1000495.jpg

 

 

 Muráček přišel do Světlušky v létě roku 2005. Pobyl s námi jen 2 roky. Zemřel na chronické selhání ledvin.