Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

  

 Eliška (dnes)

Obrazek 

 

 

    

 

 

 

 

 

 

 

 O Elišce jsem se dozvěděla skutečně za pět minut dvanáct, za dramatických okolností

Zvoní  telefon, umírá kočka. Sednu do auta a jedu. Uz z dálky vidím zmítající se tělo. Poslední síly, poslední snaha postavit se na nohy. Nejde to.

 Sídliště a chodník u vchodu, kde prošlo ten den jistě hodně lidí.  Prší a je studený dubnový den.  S nikým nepohne  celé dopoledne boj o život, odehrávající se mu přímo před očima. Lidé venčili svoje psy a zase se vrátili domů, byla opravdu zima a navíc mrholilo. A potom přeci, zvoní mi telefon

Eliška ležela a zmítala se  u chodníku mezi psími výkaly. Už se nemohla postavit na nohy a poslední síly  stačily jen k tomu, aby ještě ukázala svoje zuby a zastrašila útočící psy i lidi. Neměla jsem rukavice. Co teď? Byla odhodlaná mě pokousat. Měla jsem jen přepravku a odhodlání ji přesvědčit. Vzala jsem spodní díl přepravky, bylo jasné, že Eliška utéct nemůže a začala ji přesvědčovat. Porozuměla mi okamžitě a  plazila se  k přepravce. Pomoci předních noh se doškrábala  i do přepravky.

 

Dospělá kočička Eliška vážila 1,7 kg. Strávila i své vlastní svaly a nedokázala udržet ani svoji tělesnou teplotu .Mnoho nadějí jsme si nedělali, ale Eliška se nevzdala. Nechala se zavodňovat, potom krmit a léčit.  Když to zkrátím, z kukly se vyklubal krásný motýl a byla to kočka Eliška. Po tom, co musela prožít má „plavací zadeček“. To by nebylo to nejhorší. Horší je, že už nikdy nenašla důvěru k lidem. Všech cizích lidí se panicky bojí . Eliška není kočička pro běžné umístění. Zůstává v mojí péči. Je nabízena pouze k virtuální adopci.

 Eliška -  první den 

 Obrazek

       

 

 

 

 

 

  

 Fany, kočička, kterou někdo jako kotě zabalil do koberce a vyhodil 

 

 Obrazek

 

 

 

 

 

 

 

Pacička

 p1070195.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

Jerry - kocourek z klece

Obrazek

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Kájínek - údajně strávil rok života v kleci

Obrazek 

 

 

 

 

 

 

  


 

Mařenka 

Obrazek

 

 

                       

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 a jestě jednou (druhá zprava)                           

Obrazek 

 

 

 

 

Mášenka

Obrazek

 

 

 

 

 

 

 

 

 

  

 

 

 Milánek  z útulku Kociánka a Olinek z Olomouce 

Obrazek 

 

 

 

 

 

 

 

 

Puntička

Obrazek

Puntička je moje oblíbená kočička, takový můj mazáneček, protože je nesmírně citlivá. Vytvořila si vztah jenom ke mě a důvěřuje mi. Když byla malé koťátko, veterinář, ke kterému jsem s ní jela, když byl náš veterinář na dovolené, ji předávkoval antibiotiky a přestala jí pracovat střeva. Byla malinká, tak do ruky. Odvezla jsem ji na kliniku v Hradci Králové a strašně jsem se o ni bála. Přestala úplně jíst a byla na tom moc špatně. Jenže ona, i přes to, že byla takový malý drobeček, statečně bojovala a uzdravila se.
Narodila se plaché kočce, které při přenášení koťat vypadla o zlomila si ocásek, který srostl v nepřirozené poloze. Také si poškodila a zdeformovala nosní kanálky a tak jí slzí oči. Ty musí být denně omývány a občas kapeme kapky s antibiotiky. I když s těma uplakanýma očima vypadá trochu divně, pro mě je to ta nejkrásnější kočička. Mnoho nevyrostla, je stále drobeček, i když letos už bude mít 8 let. Má i sestru Áju. Jinak je to kočička klidná, milá k cizím lidem plachá a na mě zcela závislá.

 

 Vendulka 

Obrazek

 Vendulku někdo vyhodil jako nechtěné kotě do nemocničního areálu. Toto křehké stříbřité stvoření s něžnou dušičkou tam nemělo mnoho šancí na přežití a tak putovala k nám. Po kastraci a vakcinaci byla umístěna, avšak její něžná a věrná povaha se s novým domovem neslučovala. Odmítala jíst a tak se musela vrátit. Dnes má Vendulka 2,5 roku a je z ní spokojená kočička. další informace

 

 

 

  Sasanka

P1070631.JPG

 

 Příběh o černé plaché kočičce se začal odehrávat na jednom svitavském sídlišti.

Žila tu jedna kočičí kolonie,  ve které jsem se narodila své kočičí mamince. Ta se o mě vzorně starala a abych neměla hlad, nosila mi stále hodně myšek. Také jsme měli ve křoví misku, kam nám jedna paní nosila jídlo. Náš život však  nebyl lehký. Často jsme museli utíkat před psy, které tu lidi venčili a taky je na nás štvali. Všechny jsme žily v neustálém strachu a vycházely jsme ze svých úkrytů až v noci. Přesto jsme některým lidem vadili. Jednou přijelo auto, jeden člověk mě chytil a odvezl. Hodili mě do klece a já měla strašný strach. V kleci byla zima, byl už podzim. K jídlu jsem dostala několik barevných granulí, které se mi deštěm rozmočily a tak jsem hladvěla. Nic jiného k jídlu nebylo. Moje maminka mě naučila lovit, jenže jsem byla zavřená v kleci a na lov jsem nedmohla. A tak ubíhaly dlouhé dny a noci. V kleci se mnou byla ještě jedna kočička. Obě jsme byly zhoufalé a vyhublé a síly nám ubývaly. Kočička, která byla se mnou v kleci začala jednoho večera zoufale naříkat. Já už jsem neměla sílu ani mnaukat a smířila jsem se  s osudem. Čekala jsem na svoji smrt. Schoulila jsem se do klubíčka a tiše jsem předla. Tak, jak jsem to dělávala, když jsem ještě byla s maminkou a hřál mě její kožišek a dodával mi pocit tepla a bezpečí. Druhá kočička stále  hlasitě naříkala. Pak  se otevřely dveře, vstoupil zlý člověk a kočičku odnesl. Už jsem ji nikdy neviděla. 

 Sasanka ( v době rekonvalescence)

 

 Obrazek

 

 

 

 

 

 

 

  

Bylo to v předvečer, nebo spíš v noci, kdy už se o nás dozvěděly dvě paní, které nás chtěly z klece zachránit. Hned ráno pro nás šly. Jenže v kleci už jsem byla sama. Moje kamarádka zmizela. A tak mě paní strčila do přepravky a odnesla. Ocitla jsem se v místnosti, kde bylo teplo, kde bylo i jídlo. Ale mě bylo špatně, byla jsem slabá a tiskla jsem se k lidské ruce, která mě hladila. Moje bříško bylo veliké a bolavé, protože se mi v něm z hladu udělala tekutina. Nedokázala jsem nic sníst, přesto, že jsem měla velký hlad. Ještě větší jsem měla strach. Nikdy jsem v blízkosti lidí nebyla, až v kleci a proto jsem se lidí bála. Člověk, kterého jsem tam viděla, odnesl někam moji kamarádku, která už se nevrátila. Moc jsem se bála, že mě také někam odnesou, odkud už není cesty. Bála jsem se o to víc, protože mě každý den ta paní strkala do přepravky a do auta a nějkam jsme jezdily, kde mi jeden divný  pán pořád promačkával bříško, vážil mě a píchal nějaké injekce.  A potom mě bříško bolet přestalo a já se zase mohla najíst. Byla jsem moc ráda, protože tak dobré jídlo jsem ještě nikdy nejedla. A zase ubíhaly dny a ze mě už byla pěkná zdravá kočička. Vzpomínala jsem na honičky s ostatními kočičkami a seděla jsem smutně na okně a pozorovala, jak venku svítí sluníčko, jak létají motýli a jak se za nimi kočičky prohánějí. Moje paní viděla, že jsem smutná a tak mi otevřela okno. Jedním skokem jsem byla venku a ucítila jsem  voňavou trávu. Byla jsem na velké zahradě a bylo tam tak krásně jako kdysi, když jsem ještě žila venku svobodně se svojí maminkou.

 

Dovnitř do domu už jsem se vrátit nechtěla. Mám stále velký strach z domů, aby tam najednou zase nebyla ta klec, aby mě někdo zase nechytil. Proto jsem se rozhodla, že už na zahradě zůstanu. Moje paní z toho byla zpočátku smutná a pořád mě přemlouvala, ať jdu domu. Ale já už jsem rozhodnutá být znovu venkovní svobodnou kočičkou. Tak mi paní nosí jídlo ven. Bydlím v krásné polystyrénové boudičce, kterou mám ještě vystlanou teplou látkou. Jsem krásná velká kočička, která už asi nikdy nenajde odvahu vejit do nějakého domu.

 

...a někdy pěkně pospolu....

Obrazek 

 

 

 

 

  ...a někdy příjde i vetřelec...

Obrazek

 

 

 

 

 

 

 

...a my se divíme a koukáme...

Obrazek

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Stříbrňáček

Obrazek

 

 

 

 

 

 

 

  

 Lukášek

Obrazek Kdysi jsem měl domov, snad mě měli i rádi. Ale to už je dávno. Už jsem skoro zapomněl, jaké to bývalo, když jsem měl svoji misku s jídlem a teplý pelíšek. Nevím proč, ale jednou mě vyhodili ven, jak už se to tak někdy stává a já jsem se stal venkovním a nechtěným kocourkem. Neměl jsem co jíst a tak jsem se přidal k  toulavým kočkám našem městě.. Společně jsme sedávali  před obchodem, kde nám lidé občas dali nějaké jídlo. Nebyl to lehký život. V zimě jsme se neměli kam schovat a jídlo nám brzy zmrzlo. Měli jsme hlad. Ani myšky nikde nebyly i ty si zalezly do teplých domů. Jen nás nikdo nechtěl. Někteří mí kamarádi zemřeli a nikdo z lidí pro ně netruchlil, nikdo si toho ani nevšiml. Až jednou, když jsem přebíhal silnici  mě srazilo auto. Ucítil jsem velkou bolest v zadní  noze. Po třech nožkách jsem se dostal ze silnice a zalezl jsem se schovat. Hlad mě ale donutil opět vylézt a jít před obchod. Skoro celý týden jsem chodil po třech nožkách, až si mě všimla jedna paní, která mi pomohla. Naložila mě do auta a jeli jsme docela daleko. Tam se mě ujala paní, která se mnou šla k doktorovi. Zrentgenovali mi nožičku a zjistili dvojitou zlomeninu. Čeká mě operace a snad mi nožičku zachrání. Jenže v tom domečku je kočiček hodně. Skoro se všemi jsem se seznámil a očichal jim čumáčky. Snažím se být hodný, jsem moc rád, že jsem zase v domečku, kde mě mají rádi a kde mi dávají dobré jídlo. Některé z těch kočiček jsou nemocné a tak prý musíme na moji operaci sehnat peníze. Jsem kocourek, nevím, jak se penízky shání a tak prosím, kdo můžete, přispějte mi, prosím, na moji operaci. Jsem hodný kocourek, v mém městě mě chtěli nechat uspat, abych prý netrpěl. Ale já jsem mladý a silný kluk a chci žít a budu vám moc vděčný.

 

Termín mé operace se blíží a já slibuji, že ji zvládnu dobře a zase o sobě dám vědět. Tak mi lidičkové držte palce, nepřestal jsem ve vás věřit, i když mi někteří ublížili. Vím, že jsou mezi vámi i hodní lidé, kteří nám, opuštěným a zraněným pomáhají. Děkuji vám, každá koruna pomáhá zachraňovat.

A jak se má Lukášek dnes a jak se mu daří - čtěte ZDE

 

 p1080542.jpgMikinek

Mikinek se narodil v nedaleké vesnici jedné z divokých  kočiček. Kočička svá koťata ukrývala před lidmi, protože zřejmě tušila, že ti se snaží koťátka vypátrat a zabít. I přžes její velké úsilí koťátka ukrýt, podařilo se jí zachránit  pouze jedno kotě - Mikinka. Hned byl i kočičkou odchycen a převezen k nám do Světlušky. Kočička byla ve velkém stresu, měla z lidí panický strach a tak  o Mikinka přestala mít zájem a přestala ho i kojit. Na původním místě ale zůstat nemohli, protože Mikinek by venku mezi zlými lidmi nemohl přežít. Musela jsem ho tedy krmit uměle koťecím mlíčkem. Kočička byla vykastrovaná a vrácena zpět. Má zajištěné krmení pelíšek na spaní a je v pořádku. Mikinek pro svoji plachost zůstal u nás. Vyrostl z něj nádherný červeně tečkovaný chlapeček., který si rád  hraje s ostatními koťaty. Je velmi hodný a milý. Rád papá konzervičky, kapsičky a granulky. Mikinka podporuje paní Danielka Kabaštová, která si ho virtuálně adoptovala.  Srdečně děkujeme. Mikinek bude mít letos v květnu 1 rok. Od své virtuální maminky dostal penízky na dárek, za které velmi děkujeme.Mikinek - fotoalbum

 

SafírekhS

p1110348.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

Rubínek

p1110392.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

Nefritek

p1110267.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jolanka

p1020162.jpg

 

 

 

 

 

 

 

Jollíček

p1080610.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Snížeček

p1100004.jpg

 

 

 

 

 

 

 

Žofinka

p1090547.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Silvinka

p1110361.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

Madlenka

p1090629.jpg

 

 

Jmenuji se Madlenka.  Jsem kočička, která žila životem venkovní kočičky. Nikdy jsem nepoznala teplý pelíšek ani pravidelně naplněnou misku.  V zimě mi bylo zima, neměla jsem se kam schovat a ani mě nikdo nepohladil. žily jsme s ostatními kočičkami a snažily se přežít. Jedna hodná paní nám nosila jídlo. Jednou ale přišel zlý člověk a kočičky pobil. I mě chytil a ucítila jsem velkou bolest. Přestaly mě poslouchat moje zadní  nožičky.  Nechal mě ležet, myslel si zřejmě, že stejně zemřu. Ale já jsem zemřít nechtěla. Věděla jsem, že mám dvě malá koťátka, která se narodila jen před několika málo dny. Bolest byla veliká, ale snažila jsem seji přemoct a pomocí předních nožiček jsem se doplazila ke svým ma lým dětem. Věděla jsem ,že jsou  mě zcela závislé a starala jsem se o ně jak mi to jen moje ochrnutí dovolovalo. Umyla jsem je a nakrmila. Byla jsem zoufalá, protože jsem nemohla  lovit a ani utéct před psy.  Naštěstí mě našla paní, co nám nosila jídlo a odnesla mě i s koťátky k jiné paní, která mě uložila na deku a dávala mi jídlo. Byla jsem moc ráda. Ale začalo mě  bolet bříško. Nemohla jsem se sama vyčůrat. Nešlo to.  Také jeden můj malý chlapeček začal chřadnout a nechtěl pít. Starala jsem se o něj, jak jen mi to můj stav dovoloval. Přesto se jednoho dne přestal hýbat a byl mrtvý. Zbyl mi jen Moureček. Ten se naštěstí  má k životu,  snaží se a pěkně pije.  Byla jsem zoufalá a bezmocná kočička, která se nemohla ani sama vyčůrat. Proto mě paní naložila do auta a odvezla do nemocnice pro zvířátka. Jeden moc hodný pan doktor se mě ujal a také mi dvakrát denně pomáhal se vyčůrat. Moc se mi vždy ulevilo. Čekala jsem stále, že moje nožky přeci jen jeden den začnou poslouchat a postavím se na ně. Také pan doktor v to doufal, že se můj stav zlepší a budu moct zase chodit a sama čůrat. Jenže mi to stále nejde. Snažím se jen pomocí předních nožiček se posunovat a zadní téměř bezvládně táhnu za sebou. Přesto se nevzdávám, snažím se a také o Mourečka se starám.  Vyrostl z něj hravý chlapeček.

A tak plynuly dny a já jsem stále byla v nemocnici pro zvířátka. Tam ale žádná kočička nemůže být pořád. Bála  jsem se, co se mnou bude. Bála jsem se i mého malého Mourečka. Kdo si nás vezme a kam půjdeme ? Najdeme nějaké místečko, kde nás budou mít rádi a postarají se o nás?   A jednoho večera  mě s Mourečkem naložili do auta a jeli jsme dlouho. Moc jsem se celou cestu bála. Přeci jen nemůžu utíkat,nemůžu ani chodit, jsem bezmocná  a Moureček je ještě malý kočičí chlapeček. Dojeli jsme až pozdě večer a mě čekala moje budoucí  panička. Dala nás spokoje, kde jsme-li nachystané pelíšky a také misky s jídlem. A já moc ráda papám. Hned jsem do toho pustila. Strach jsem stále měla a tak jsem se raději i Mourečkem schovala. Nevěděla jsem, zda  nám zase ti neznámí lidé nechtějí ublížit. v lidech jsem se moc zklamala. Moc mi ublížili a způsobili zranění, které budu mít zřejmě po celý život. Ale ráno jsem zase dostala to dobré papání. Začínám pomali věřit, že mě mají rádi, že mi chtějí pomoct. Ta paní mi také říkala, že jsou ještě jiné a moc hodné paní, které mě mají rády a které mi posílají korunky, za které se kupuje to dobré papání.   Jsem moc ráda, že máme s Mourečkem domov, kde jsme v bezpečí a kde se o nás starají.  Vím, že péče o mě je náročná jak časově tak hlavně finančně. Proto prosím všechny hodné lidičky o pomoc. Spotřebuji  hodně plíneček, utěrek, občas se pokakám a tak se musí  hodně prát.  Taky se musí platit topení, aby nám nebylo zima. Bydlíme s  Mourečkem v jiném domku, protože k paničce nemůžeme. Máme koronaviry. Tím se vše moc zkomplikovalo. Prosím, kdo můžete, pomozte nám. Chtěla bych moc žít a mít se konečně dobře. Jsem moc vděčná za teplíčko i za dobré jídlo. I Moureček, přesto, že je ještě tak malinký. Prosím, pomozte nám zajistit dost plíneček,  papírových utěrek,  starých ručníků ,  čistících a dezinfekčních prostředků taky nějakou korunku,  aby mi panička mohla zaplatit topení a potřebná vyšetření u  pana doktora.  Moc Vám všem předem děkuji.  Jsem ráda, že Vás mám, že mi pomáháte,když jsem sama bezmocná a odkázána jen na Vaši pomoc.   

  p1090199.jpg

 

 

 

 

 

 

 

Další fotky Madlenky

 Miluška

p1090664.jpg

 

 

 

 

 

 

 

Ríša

p1090696.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zrzek

p1020556.jpg

 

Zrzek k přišel do Světlušky sám v roce 2010 a ubytoval se hned v kočičím pokoji. Ani po dvou letech na sebe však nenechá sáhnout. Je to naprostý plašan, kterého nelze umístit, přesto, že je to moc krásný kocourek..

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Jolliček

(Dreslerová Jekatěrina, 4. 6. 2015 0:55)

Dobrý den, je ještě u vás k adopci Jolliček? Děkuji

kotata

(:), 7. 3. 2015 8:11)

mate moc pekne kocky

Snížeček

(Renáta Zeleňanská, 12. 12. 2014 21:51)

Dobrý den, je ještě u vás k adopci Snížeček? Děkuji.

Díky

(Alladin, 16. 10. 2013 22:52)

Díky Vám za vaši lásku a oddanost těmto nádherným tvorům, máte mou hlubokou ůctu.

poděkování

(Pavlína, 12. 8. 2012 13:04)

tak jako všichni ostatní zde projevuji velkou úctu a dík vůči Vám paní Janičko. V rámci možností budu pravidelně na Váš útulek přispívat. Jste anděl.

Re: poděkování

(Jana, 12. 8. 2012 13:58)

Dobrý den, Pavlínko, moc Vám děkuji za Vaši přízeň.
Dělám jen to, co považuji za správné, nic víc. Lidiček, jako jste Vy, si velmi vážím.
(teď jsou kočičky už trochu jíné, některé jsou nové, některé našly domov, tak musím aktualizovat)

Re: Re: poděkování

(Pavlína, 15. 8. 2012 14:34)

penízky jsem poslala, mrzí mě, že nemám víc, ale určitě sem tam něco pošlu. Jak můžu objednat pro kočičky něco ze zoo HITu? normálně objednám na Vaší adresu nebo máte nějakou speciální úmluvu? Mám obrovskou touhu těm drobečkům pomáhat

Re: Re: Re: poděkování

(Jana, 19. 8. 2012 18:03)

Dobrý den, Pavlínko, moc Vám děkuji za Vaši přízeň a pomoc kočičkám. Velmi si toho vážím.
Na Zoohitu můžete normálně objednat a jen do adresy dodání dát naši adresu. Odešlou po platbě předem. Moc Vám děkuji předem.

Ve velké úctě

(missis Noris, 14. 12. 2011 20:55)

Je nás šest kočiček - 4 kočičky a 2 kocourci a spolu paničkou jsme poslouchali rádio o kočičím stromu přání.Tak jsme se dozvěděli o Vašich stránkách. Jsou moc krásné, jen je nám smutno s toho, jak jsou lidi zlí. My měli štěstí. Naše "mamča" si nás taky vzala z ulice. Všem Vám moc fandíme a držíme všechni tlapky.

Krásny život

(Hriciková, 10. 7. 2011 7:47)

Dobry den jak sa dívam na vaše kočičky mam radost ,že sa o ne tak nekdo stará a má rad. Vidno to na nich su nadherné,prajem im hodných páničkou a Vám děkujem za tie krásne fotky čo nám ukazujete.Nech je takych l
idi víc.

Velký obdiv a úcta K Vám

(Ivona, 1. 3. 2011 18:50)

Dobrý večer paní Jano,prošla jsem si Vaše stránky a musím přiznat,že jedno oko nezůstalo suché.Příběhy jsou tak smutné ,avšak díky Vám i krásné.Vždy mě bolí srdíčko,když vidím tolik trápení a nikdy nepochopím to zrůdné chování některých jedinců,co si říkají lidé.Já sama dlouho kočičky mít nemohla,protože dcera má alergii.Osud však zasáhl velice rychle,když se odstěhovala do svého.Pár dní před štědrým dnem roku 2008 jsem našla zuboženou kostřičku po návratu z venčení pejska(ten je také nalezenec :) ),Byl to opravdu hrozný pohled a já měla hned jasno,že musí se mnou k nám domů.Bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí.Další rok jsme si k ní vzali kočičku z útulku,aby měla kamarádku.Pravda,spíše jsme přivezli kamarádku k pejskovi :),ale i tak jsme rádi,že je máme obě.Ta první kočička je droubounká a přesto velká dáma.Ta druhá se vypapkala na 6 kg a je to takové torpédo zvědavé :).Jelikož žijeme jen v bytě,nemůžu mít už další,tak aspoň dávám najíst těm venkovním.Vám přeju hodně zdraví a sil v tak zaslužné činnosti.Smekám.Ivona

Máte moc hezké stránky

(Alena, 11. 2. 2011 23:23)

Příběhy vašich kočiček na mě moc zapůsobili. Mrzí mě, že toto téma je nevyčerpatelné a lidi nepoučitelní a lhostejní. Připadám si jak v začarovaném kruhu. Pár kočičkám pomůžu najít nové domovy a nové, vyhozené a zbědované se objeví. Některé se umístí, některé jsou neumístitelné, tak u nás zůstanou. Je to vlastně něco jako Címrmanův výtah do dolu. taky se hromadilo víc horníku dole, než vyfáralo nahoru. Přeju vám co nejméne problému, zdraví vám i kočičkám. Nenechte se odradit lidmi tipu pana vyhrabávače exkrementů. Držím palce.

Obdivuji vaši péči o kočičky

(Ariana, 25. 1. 2011 1:07)

Se zájmem jsem přečetla celou stránku a všechny kočičí příběhy. Obdivuji Vaši lásků a ochotu, s jakou zvířátkám pomáháte. Mám dva kočičí nalezence a dnes už si nedovedu bez nich život představit. Nechápu lidi, kteří mohou ublížit kočce, vždyť je to tak milé zvíře. Přeji Vám hodně úspěchů a zdaru.

přeji všem zdraví a pohodu

(Lucie, 28. 11. 2010 14:55)

Velice Vás obdivuji a vážím si takových lidí jako jste Vy. Těch, co nemyslí jen na sebe a svoje pohodlí a vypulírovaný byteček :-). I já mám ráda pořádek, uklizeno a kytičky, to ještě ale neznamená, že nechám venku zemřít hlady a zimou živou bytost. Mám kočičku a šest kocourků. Všichni jsou z útulku nebo nalezenci. Jsou to členové rodiny. Umím si tedy přestavit jak náročná je Vaše práce - finančně, časově.Přeji Vám a všem kočičím kamarádům pevné zdraví a štěstí. A lidi typu pana Kolečkáře ignorujte. Jsou to zlí a závistiví chudáci a jistě na ně jednou dojde! Držím pěsti hlavně Jantárkovi!!

držím palce

(katka, 22. 11. 2010 9:55)

Dobrý den, držím Vám palce ve Vaší činnosti. Jsem blázen do zvířat a poslední rok, hlavně do kočiček :-), začalo to loňskou první adventní nedělí, kdy jsme si vzali malého kotěcího nalezence a dnes už jich máme celkem šest. Takže i při tomto malém počtu si dokážu představit, co to je za práci se o všechny ty kočičky starat. Bohužel jako lidé se dělíme do dvou skupin, a to na ty, co dovolí aby se kočičky nekontrolovaně rozmnožovaly, či zůstanou na ulici a na druhou skupinu, která se tyto chyby snaží napravit a ukázat kočičkám, že ne všichni jsou zlí!! Proto vydržte ve své činnosti a přeji mnoho nových rodičů pro Vaše svěřence :-)

pozdrav

(Martina, 4. 11. 2010 20:43)

Zdravím Vás paní Jano, máte krásné stránky a moc rozkošné kočičky a kocourky, krásně o nich píšete, jsem ráda, že je takových lidí jako vy více a starají se o opuštěné micinky, já bych strašně ráda, ale nemohu. Tak to vypadá, že možná na důchod se mi to splní, ale to je ještě daleko :-) Zatím se starám jen o svého postiženého kocourka a všechny ostatní kočky, které se k nám přijdou najíst. :-)

ahoj

(katka, 27. 6. 2010 13:54)

aho tato stranka je moc a moc hezka

nádhera!

(Alice B. , 1. 5. 2010 22:55)

Ty jsou nádherné! <3 <3 <3

Pro neználka blba!!!

(Jednapanípovídala, 27. 1. 2010 22:46)

Kočky jsou nejčistotnější zvířata,každý inteligentní člověk ví že kočka narozdíl od psů se na chodník nevys.re a ještě to po sobě zahrabe.Ani bych se nedivila kdyby všechny kočky chodili obsí.at zrovna vás,nic jiného si zřejmě ani nezasloužíte.A proboha nezavid'te jim peníze.Taky můžete zůstat nikomu nepotřebný a budete rád za domov důchodců.

kočička a reakce na komentář

(Petra, 13. 1. 2010 19:23)

Pro paní Janu: Byla to kočička, kterou jsem našla v červenci na parkovišti v Moravské Třebové. Nevěděli jsme jestli je to odrostlé kotě či dospělá, ale nedorostlá kočička. Spíše tmavší želvovinová. Našli jsme kontakt na slečnu, která kočičku odvezla k Vám. Sami bychom jí asi nedokázali dát péči, kterou potřebovala, neboť měla i nějaký zánět v dásni. Doufám, že se má dobře:)
Pro pana Kolečkáře: Spíše byste měl nesnášet ty lidi, kteří svojí kočku nevykastrují a případná koťata nechávají běhat po ulicích a zahradách a zněčišťovat Vám Vaši jistě krásnou zahrádku.... Lidé si kočky "domestikovali" a teď se diví, že se o ně taky musejí starat! Kočky nejsou tak inteligentní aby poznaly do jakého sypkého materiálu můžou vykonávat svou potřebu a do jakého ne. (Co si budeme povídat, někteří lidé jsou na tom s IQ ještě hůř, že?) Ale lidé by toto měli pochopit a spíš dělat něco proto aby koček tolik nebylo a né si vylívat zlost na zvířatech, které za nic nemůžou a nadávat lidem, kteří se alespoň snaží někomu pomoci. Vy jste asi ten typ člověka, který vidí jen sebe a svoje pohodlí a ostatní je mu fuk.....takoví lidé by se také měli kastrovat, aby se moc nemnožila ta lidská zloba a laxnost!!!