Jdi na obsah Jdi na menu
 


Příběh čtyř kočičích tlapek

Obrazek   

 

 

 

 

 

 

Jsem krásná mladá kočička a jmenuji se Světluška. Mám  čtyři nohy, dokážu krásně chodit, běhám a skáču a také umím vylézt  na strom. Asi si řeknete, co je na tom? To přeci kočky běžně dokážou! Ale …

Také jsem měla  čtyři zdravé nohy, které běhaly a skákaly. K tomu přeci kočičí nohy jsou. Ale jednou se mi něco se zadníma nohama stalo. Už si na to přesně nepamatuji. Jen si matně vzpomínám, že obě nohy mě neposlouchaly a strašně bolely. Předními packami jsem se kousek po kousku přitahovala a tak jsem se z posledních sil doplazila domů na zahradu. Schovala jsem se pod auto, protože jsem věděla,  že jsem snadno zranitelná. Zalezla jsem si do krabice a  nožky mě bolely víc a víc, zvláště levá, která visela jen na šlachách. Začalo mi být horko a okolí se mi začalo vzdalovat.

Jako z velké dálky jsem slyšela hlas, který mě volal. Byla to moje lidská máma. I když jsem moc jsem chtěla,  nemohla jsem  jí odpovědět. Byla jsem velmi slabá.  Naštěstí mě našla. Naložila mě do auta, které tak nenávidím a jeli jsme k doktorovi. Cestou mě utěšovala, ať se nebojím, že mi doktor nožky spraví. Jenže doktor říkal něco jiného. Nerozuměla jsem tomu, jen jsem slyšela slova jako : operační sál, nekróza, amputace, zítra…… Byla jsem zmatená. Dostala jsem nějaké injekce a potom  jsem usnula.  Už jsem nechtěla ani jíst, tak strašně to bolelo. A potom bylo „zítra“. Zase jsem jela tím nepříjemným autem. Dojeli jsme  na ten „operační sál“ a já měla  velký strach. Byl tam ještě jeden cizí doktor, který říkal strašné věci. Oba patní klouby jsou zničené. Jedna noha s nekrózou se musí amputovat a druhá by byla i po operaci nepohyblivá. Kočka přeci nemůže bez zadních noh žít. Nechápala jsem všechny souvislosti. Jsem přeci jen malá kočičí holka, co by chtěla znovu běhat. Tak velký strach jsem ještě nikdy nepoznala. Potom jsem uslyšela znovu ten cizí hlas:“Tak ji tedy uspíme?“ Nechápala jsem, proč? Vždyť už jsem přeci byla vyspaná. Ale cítila jsem, že něco není v pořádku, že je opravdu zle. Moje lidská máma nic neříkala, jen jsem viděla. jak se jí po tváři koulejí slzy. Vzala mě a odnesla  do auta, které i když jsem ho tak neměla ráda, mi v tuhle chvíli připadalo přátelské. Někam jsme jeli  a jeli jsme dlouho. Byla jsem moc unavená, bolely mě nožky a měla jsem strach.. Celou cestu jsem  proto vytrvale žalostně mňoukala. Přijely jsme do nemocnice pro zvířátka , ve které bylo hodně doktorů. Jeden z nich mi prohlédl moje bolavé nožky. Jeho hlas byl vlídný a já jsem svým kočičím smyslem cítila, že mi nechce ublížit. Už jsem byla  unavená a tak jsem se ani nebránila, když mě odnášeli  do místnosti k ostatním nemocným pejskům a kočičkám. Druhý den jsem zase dostala injekci a pak jsem hodně dlouho spala. Když jsem se vzbudila, moje nožky byly na svém místě jako kdysi. Až později mi moje lidská máma řekla, že mi doktor  kostičky v noze ofrézoval  a spojil čtyřmi dráty. Ale pořád mě neposlouchaly. Trochu jsem se před ostatními „pacienty“ styděla, protože po dvou kočičích nohách na záchod žádná kočka nedojde. A tak jsem byla moc a moc ráda, že si pro mě moje lidská máma zase přijela a odvezla si mě domů.   

 

Obrazek

Byla jsem šťastná  a myslela jsem si, že už mám vyhráno. Ale nebylo tomu tak. Moje levá nožička, ta,  která byla původně otevřeně zlomená, mi během  několika dnů  hodně otekla a strašně bolela. Dostala jsem vysoké teploty. Znovu jsme jezdili  k doktorovi. Dostala jsem novou kombinaci antibiotik a silná analgetika. Měla jsem zánět kostí a prožívala si opravdové peklo. Spinkat  jsem mohla, jen když mi působila analgetika. To bylo vždycky jen na chvilku. Bylo jasné, že nastal rozhodující boj o moji levou nohu. Nechtěla jsem se vzdát a  bojovala jsem ze všech svých kočičích sil. Zánětem se uvolnil jeden drát a odpadla i nekrotická tkáň. Drát musel ven a v nožce zůstala „díra“. Moje nožička vypadala hrozně. Znovu byly vidět kosti i šlachy. Ale teploty klesly a já jsem tři týdny po operaci začala se svými „prvními“ malými krůčky. Moji lidskou mámu děsila ta „díra“ v nožce a pořád mi na ni sypala nějaký zásyp. A tak se pomali začala zatahovat. Nejdříve začala narůstat nová tkáň a potom i dokonce kůže se srstí.  Za dva měsíce po operaci nebylo po „díře“ ani památky. Během těch dvou měsíců jsem se hodně snažila. Nejdříve jsem udělala jen několik málo krůčků po podložce, kde jsem ležela. Jistě, že to dost bolelo, ale já jsem se nevzdávala. Krůček za krůčkem  a bolest jsem zaháněla vrčením. Moc jsem chtěla znovu chodit a bolest mi v tom nemohla zabránit. Tak dlouho jsem na ni vrčela, až jsem ji nakonec zahnala.

 

ObrazekPozději , když se „moje“ místnost změnila pomocí mnoha prken v bezbariérovou  jsem už dokázala vylézt z podlahy na postel a z postele na okno. Konečně jsem zase viděla moje „kamarády“, jak se prohánějí po trávě na zahradě. Tam jsem zpočátku nemohla, protože moje lidská máma o mě měla velký strach. Nemohla jsem utíkat a po několika krocích jsem si musela lehnout, abych si odpočinula. Tak jsem se jen smutně koukala. Bylo mi moc líto, že  nemůžu skotačit v trávě s ostatními kočkami.  Moje lidská máma mě ale nenechala dlouho smutně koukat a koupila mi vodítko s obojkem. A tak jsem po dvou měsících konečně ucítila sluníčko, jak mi hřeje kožíšek a ochutnala travičku. Bylo to nádherné a tak  jsem  ani neprotestovala proti postrojku a svoje vycházky jsem si dokonce vyžadovala. Byla jsem znovu šťastná kočička. Mohla jsem ležet v trávě a když jsem měla veliké štěstí, podařilo se mi ulovit i motýla. Jsem šelma a nesmím zakrnět v umění lovit. Tak jsem strávila léto.

 Obrazek

 

ObrazekDenně jsme chodili ven a moje nožky pomali sílily. Moje procházky se prodlužovaly. Koncem léta jsem dokázala přejít celou zahradu. Po té jsme začali trénovat pomalý běh a potom dokonce i skoky. Zpočátku mi to vůbec nešlo, ale já jsem se nechtěla vzdát a trénovala jsem dál. Někdy jsem se ale taky zlobila. To když jsem musela jit večer spát. V dobu, kdy je to venku nejzajímavější. A tak jsem zase vrčela, když si mě odnášela. Ale musím se přiznat, že to nebylo zase tak špatné. Spala jsem se svojí  lidskou mámou v posteli, hlavičku pevně zabořenou do její dlaně a než jsme usnuly, povídaly jsme si, jak je to fajn, že jsem tak statečná holka, co se nevzdává.  Moje nožky stále sílily a já jsem cítila, že přišel čas, znovu se vydat na noční lov. Moje nožky zase chodí, běhají a dokážu i skákat. Už jsem nemohla vydržet celou noc v posteli. Musela jsem vždy alespoň nad ránem jít na chvilku ven. A venku bylo tak krásně a tolik práce - chytat všechny  myšky, které se chtěly na podzim nastěhovat do domu. A tak jsem po čtyřech měsících opustila ložnici. Jsem přeci mladá krásná kočička a umím zase všechno, co  kočky umět mají. Umím i něco navíc. Nevzdávat se, zatnout zuby. Bojovat i  když to třeba moc bolí, když je boj moc těžký a  když vypadá,  že je předem prohraný. Umím  být trpělivá a postupovat k cíli jistě, byť jen malými krůčky malých kočičích  tlapek.   

Obrazek

 

 Jen někdy, když je mi trochu smutno, jemně mňouknu za dveřmi ložnice a potom si zase strčím čumáček do dlaně a povídáme si. Jen moje lidská máma ví, že to není obyčejné mňoukání a jen ona rozumí,  co jí říkám.........  

 

.....a jen já vím, jak velkým darem pro člověka může být jeden obyčejný malý kočičí krůček.

 Obrazek 

 

 

 

 

 

 

 

Na tento příběh bohužel navazuje příběh druhý, krátký a smutný.